20Stol. - 2012 Jak to se mnou bylo do nedávna

22. března 2018 v 21:19 | Gurí |  20stol. - 2012

MŮJ PŘÍBĚH

Úvod
Můj příběh začal z jisté části jako u většiny z nás. Když si v dětství dítě začne uvědomovat určité nejasnosti a rozdíly. Ve svém vnitřním já, je hodně jiné a mnoho věcí cítí zcela jinak.Přesto vzhledem k svému biologockému stavu a společnosti nejen ve svém nejbližším okolí se chová tak jak má. I když je pro něj stejně něco v nepořádku. U někoho je tento rozdíl tak silný, že své opačné myšlení dává velmi zřetelně na jevo již před školkou či během ní. U jiných tento stav lze pozorovat i trochu později. Ale jsou i tací jenž si něco takového chtějí ujasnit i po delší době svého života. Samozřejmě co člověk to jiný příběh.

Pravidla společnosti
Ale jak to bylo u mne. Pocházím z doby kdy nebylo místo na nic jiného než se držet dle striktních pravidel tehdejší společnosti.Co nebylo dle pravidel, to bylo divné a vybočovalo z průměru. Kluci pouze krátce střižení, kalhoty, kraťasy, plavky, běžný tip bund a obyčejného spodního pánského prádla. Dívky mohly nosit jak dlouhé tak i krátké vlasy, boty různých tvarů na obyčejných plochých podpatcích ale i s podpatky u starších slečen. Sukně, šaty, punčocháče, silonky, a dámské spodní prádlo a svršky dle svého věku. Nebyla možnost někomu říci že by se dítě chtělo obléci do genderově jiného oblečení. Natož že se cítí jinou osobou. Čím menší město, menší komunita, tím přísnější pravidla jenž přímo vyžadují. Co by na to řekli rodiče? Jak by se zachovali, kdyby zjistili že dítě myslí a chová se jinak než mu je povoleno společností. Nejspíše by jej asi lékaři začali pozorovat a jiným způsobem řešit.

Mé obavy
Měla jsem obavy se chovat jinak než ostatní chlapci. Zařadila jsem se tedy mezi ostatní a nesnažila vybočovat. Nemohu tvrdit že bych neměla i šťastné dětství. Byla i ta radostná období kdy jsem na vše zapomněla. Ale chtě nechtě se skutečnost vracela a připomínala mou jinakost. V průběhu základní školy jsem svou naučenou roli hrála stále stejně jako dosud. To co jsem si myslela a cítila jsem nemohla nikomu říci. Společnost v malém městě by člověka okamžitě odsoudila a odstrčila na okraj společnosti.

Zjištění
Přišel čas kdy jsem již věděla že jsem myslí a genderem zcela jiná. Nejsem chlapcem ale dívkou. Jen jsem se tím potřebovala ujistit že se nemýlím. Proto jsem chtěla ještě počkat a potvrdit v dalším období svého života toto mé přesvědčení.

Ujištění
Situace se stupňovala v době kdy jsem se dostala na internát. Nebyla jsem schopná chodit s ostatnímu spolužáky do sprch. Vymikala se v mé mysly takováto možnost. Na toaletách jsem byla schopná využít toaletu jako takovou. Neuměla jsem si představit že bych využívala mušlí. A to trvá do dnes. Nezbývalo mi něž se pouze omýt a vydržet toto vše až do příjezdu domů. Ta neskutečná úleva, kdy jsem se mohla sama vykoupat a udělat si další svou hygienu. Celá tato situace trvala až do ukončení mého studia. Již se nechci vracet k této krušné části mého života.

Puberta
Vším tím co se dotéto doby stalo, mne připravilo o první platonické lásky, dívčí rozmary a sny, flirtování s kluky, první pohádková pusa, první rande, milostná zklamání, první zážitky v praxi a mnoho dalšího. Někdy to je stále i dnes k breku o co vše v té době jsem přišla.

Ptáče vylétlo za svobodou
Když už jsem jako ptáče vylétla do světa a měla svou práci a bydlela sama. Konečně své soukromí. Místečko kde jsem se nemusela společnosti zpovídat. Mohla jsem se konečně projevovat dle svého myšlení, pocitů a své genderové příslušnosti ve které jsem se identifikovala. Bylo to silné ale musela jsem se držet mimo mé útočiště zpátky.

Hledání
Biologicky jako muž ale uvnitř žena. Bývalí spolužáci si již našli své lásky a krásky. Další již měli své šťastné rodiny. Šlo o věci jenž se mi zcela vyhýbaly. Zcela se mi příčilo v mysli si najít drahou mužskou polovičku, vzhledem k mému biologickému mužskému tělu. Ale také ani ženskou protiváhu, jelikož jsem si nedovedla jako žena představit že bych mohla být se ženou. Šlo o patovou situaci ze které nebylo úniku a trvá dodnes. Nevěděla jsem určitou dobu co dělat i když už jsem měla dávno po pubertě. Poprvé jsem se dostala k internetu když jsem již mohla poříkadlo "Mládí je pryč a do důchodu daleko"uplatňovat na sebe. Byli to pro mne otevřené dveře do nového pro mne neznámého světa. Z počátku mi někdo poradil ať se podívám na seznam. Pro mne to bylo neznámé. O jaký seznam a čeho seznam vlastně jde? Dotyčný jen zakroutil hlavou a dodal seznam.cz. Druhý den po práci jsem na nic nečekala a šla se podívat na onu dotyčnou adresu. Zajímavá stránka. Dod dnešního dne stále existují. Již tehdy obsahovaly sociální síť lide.cz. Byla jsem zvědavá a tak jsem se přihlásila a přišla mezi mnoho lidí s nimiž jsem mohla komunikovat o čem koliv. Po nějaké době jsme se mezi sebou jako uživatelé domluvili na setkání v nedalekém větším městě. Restaurace by měla stačit. Tak jsme udělali rezervaci v prvním patře a čekali kolik lidí příjde. Nečekala bych že by to lidi vzaly vážně. Opravdu si nakonec nebylo kam sednout. Lidé přijížděli ze širokého okolí nejen severních čech. Začali jsme se poznávat. S kým si vlastně píšeme skrze klávesnici. Někteří byli zakřiknutí a jiní byli příliš společenští.Tato situace trvala několik let. A mezi nimi jsem si nalezla kamarádku, s níž jsme se společně setkávaly i v době kdy srazy lidiček z lide.cz již zanikly.

Přátelé
Časem jsme získaly společné přátele až do dnešních dnů. Aniž by si uvědomili mou situaci, tak mi nevědomky pomáhali vytěsnit z mé mysli mou jinakost. Chvilkami jsem si myslela že k tomu již skutečně došlo. Leč opět se vracela má vlastní ženskost. Měla jsem více přátel. I z mého nejbližšího okolí o některéž jsem přišla, když se dozvěděli že jsem jiná. Nechtěli někoho takového přijmout a od té doby mne nechtějí znát. U některých mne to opravdu velmi bolelo. Některé znám již od svého dětství. Nic jsem s tím bohužel nemohla udělat. Mohu jen doufat že se to časem změní.

Ztracená rodina
Celou dobu až dodnes jsem neměla partnera, partnerku ani potomky. Neměla jsem tak rozpor vzhledem k dětem. Jak by to vypadalo kdybych měla mít dilema, jak říci dětem že nejsem jejich táta ale máma. Jak by má manželka reagovala při zjištění mé jiné genderové identifikace vůči mé biologicky rozené mužkosti. Jenž byla uředně vedená ve všech směrech . Proměna a má skutečná identifikace přeci není jen ledabylý rozmar života.


Rodina
Má rodina mne vždy posuzovala v mužském pohlaví. Dala jsem jim tak polovinu svého života. Už nešlo se jen stále přetvařovat. Konečně jsem si chtěla vzíti to co je mé. To co ve mně nelze vymazat z mého života. Už i sousedé si začali všímat mého jiného oblékání, než je typické pro muže.

Začátek
Už jsem to nemohla vydržet a tak jsem se rozhodla něco dělat. Chtěla jsem si jako první změnit své křestní jméno.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama